Glassbor Likérka s oroplastikou Athos 40600 2010 060 (68)
Výška cca 17 cm, nové (nepoužité) zboží v originálním balení. Ideální vánoční dárek. Výrobní řada Mušketýři – Athos a Aramis využívá ke zdobení firemní technologickou vychytávku – reliéfní oroplastiku, která je následně opatřena zlatem vně i zevnitř skleněného výrobku. Vedle zlata je použití i platina, pro řadu Aramis je použito tzv....
Výška cca 17 cm, nové (nepoužité) zboží v originálním balení. Ideální vánoční dárek.
Výrobní řada Mušketýři – Athos a Aramis využívá ke zdobení firemní technologickou vychytávku – reliéfní oroplastiku, která je následně opatřena zlatem vně i zevnitř skleněného výrobku. Vedle zlata je použití i platina, pro řadu Aramis je použito tzv. leštící zlato, které dodává výrobku patinu vzácnosti.
V srdci severních Čech, mezi lesy a hutěmi Novoborska, se na přelomu 18. a 19. století zrodil sklářský génius: Bedřich Egermann (1777–1864). Jeho životní cesta nebyla snadná – odložené dítě, samouk, malíř skla, tajný učeň v míšeňské porcelánce – ale jeho posedlost barvami a sklem ho dovedla k objevům, které změnily světové sklářství. Ve snaze dobrat se tajmství žluté lazury, tedy žluté transparentní barvy skla, došlo k výbuchu stříbra natolik silnému, že byl Egermann vážně zraněn. O zrak naštěstí nepřišel, ale o vlasy ano a navíc získal hodně popálenin. Nakonec ale zvítězil a pomocí iontů stříbra vyrobil žlutou lazuru, která se stala tehdejším hitem. Právě výbušné pokusy se stříbrem a následné zranění hlavy měly na svědomí pro něj charakteristickou černou čepičku, kterou Bedřich nosil až do konce života. Od biskupa litoměřického dostal povolení ponechat si ji na hlavě i v kostele, a prý ji nemusel smeknout ani před císařem. Císař a poslední korunovaný český král Ferdinand V. Dobrotivý, byl totiž tak trochu Egermannovým přítelem. Živě se zajímal o novinky ve sklářském odvětví a při svých letních pobytech v nedalekých Zákupech občas pozval známého skláře na své sídlo, jindy zase zajížděl přímo za Bedřichem do Haidy, jak se tehdy Nový Bor jmenoval. V roce 1828 Egermann vytvořil hotový sklářský zázrak: lithyalin – neprůhledné mramorované sklo, které napodobuje polodrahokamy jako achát, jaspis nebo karneol. Jeho žilkovaná struktura vzniká složitým tavením a mícháním barevných sklovin a technologie lazurování. Lithyalin byl tak výjimečný, že ho vídeňská univerzita pojemovala podle řeckých slov lithos – kámen a hyalos – sklo. Kromě znovuobjevení zmíněné žluté lazury a objevení lithyalinu vynalezl Egermann i další sklářské novinky, jako je achátové sklo nebo „biskvitový“ email, základ pozdějšího vysokého smaltu. Dnes jeho nejznámějším a nejvíce ceněným přínosem je červená lazura – průsvitná vrstva rubínové barvy, jejíž tajemství spočívá v použití mědi a dalších ingrediencí v kombinaci s kontrolovanými výpaly v různých atmosférách. Než na to přišel, uteklo mnoho let a také hodně z Bedřichova majetku. Původně se totiž pokoušel o barvení dukátovým zlatem, a tak v pěti tisících zkušebních výpalech skončilo nemálo z jeho dukátů. Nakonec dle jeho vlastních slov objevil správné řešení ve snu. „Před očima se mi zjevil nápis Oxid mědi. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!“ Červená lazura, vniklá po letech výzkumu v roce 1832, měla takový úspěch, že se konkurence neštítila vloupat do jeho dílny a odcizit jeho technologické zápisky. Za své objevy získal slavný sklář několik ocenění, a k tomu titul privilegovaného císařského a královského výrobce, opravňující majitele k prodeji skla po celé rakouské monarchii. Došlo i na medaile – stříbrnou mu v roce 1833 udělila Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, zlatou získal v roce 1848. Poslední skářskou firmou, která se v České republice zabývá výrobou červené lazury a která jako jediná zná tajemství výroby lithyalinu, je malé umělecké studio Glassbor CZ, které se snaží uchovat a rozvíjet tyto technologie i pro příští generace. Produkty Glassboru jsou vyhledávány sběrateli, historiky i designéry po celém světě. Jsou součástí muzeí, prestižních sbírek i sakrálních interiérů. Zveme vás, abyste v těchto skleněných artefaktech hledali nejen dokonalé řemeslo, ale také moudrost tradice, sílu lidské vynalézavosti a krásu, která přetrvává věky.
Výrobní řada Mušketýři – Athos a Aramis využívá ke zdobení firemní technologickou vychytávku – reliéfní oroplastiku, která je následně opatřena zlatem vně i zevnitř skleněného výrobku. Vedle zlata je použití i platina, pro řadu Aramis je použito tzv. leštící zlato, které dodává výrobku patinu vzácnosti.
V srdci severních Čech, mezi lesy a hutěmi Novoborska, se na přelomu 18. a 19. století zrodil sklářský génius: Bedřich Egermann (1777–1864). Jeho životní cesta nebyla snadná – odložené dítě, samouk, malíř skla, tajný učeň v míšeňské porcelánce – ale jeho posedlost barvami a sklem ho dovedla k objevům, které změnily světové sklářství. Ve snaze dobrat se tajmství žluté lazury, tedy žluté transparentní barvy skla, došlo k výbuchu stříbra natolik silnému, že byl Egermann vážně zraněn. O zrak naštěstí nepřišel, ale o vlasy ano a navíc získal hodně popálenin. Nakonec ale zvítězil a pomocí iontů stříbra vyrobil žlutou lazuru, která se stala tehdejším hitem. Právě výbušné pokusy se stříbrem a následné zranění hlavy měly na svědomí pro něj charakteristickou černou čepičku, kterou Bedřich nosil až do konce života. Od biskupa litoměřického dostal povolení ponechat si ji na hlavě i v kostele, a prý ji nemusel smeknout ani před císařem. Císař a poslední korunovaný český král Ferdinand V. Dobrotivý, byl totiž tak trochu Egermannovým přítelem. Živě se zajímal o novinky ve sklářském odvětví a při svých letních pobytech v nedalekých Zákupech občas pozval známého skláře na své sídlo, jindy zase zajížděl přímo za Bedřichem do Haidy, jak se tehdy Nový Bor jmenoval. V roce 1828 Egermann vytvořil hotový sklářský zázrak: lithyalin – neprůhledné mramorované sklo, které napodobuje polodrahokamy jako achát, jaspis nebo karneol. Jeho žilkovaná struktura vzniká složitým tavením a mícháním barevných sklovin a technologie lazurování. Lithyalin byl tak výjimečný, že ho vídeňská univerzita pojemovala podle řeckých slov lithos – kámen a hyalos – sklo. Kromě znovuobjevení zmíněné žluté lazury a objevení lithyalinu vynalezl Egermann i další sklářské novinky, jako je achátové sklo nebo „biskvitový“ email, základ pozdějšího vysokého smaltu. Dnes jeho nejznámějším a nejvíce ceněným přínosem je červená lazura – průsvitná vrstva rubínové barvy, jejíž tajemství spočívá v použití mědi a dalších ingrediencí v kombinaci s kontrolovanými výpaly v různých atmosférách. Než na to přišel, uteklo mnoho let a také hodně z Bedřichova majetku. Původně se totiž pokoušel o barvení dukátovým zlatem, a tak v pěti tisících zkušebních výpalech skončilo nemálo z jeho dukátů. Nakonec dle jeho vlastních slov objevil správné řešení ve snu. „Před očima se mi zjevil nápis Oxid mědi. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!“ Červená lazura, vniklá po letech výzkumu v roce 1832, měla takový úspěch, že se konkurence neštítila vloupat do jeho dílny a odcizit jeho technologické zápisky. Za své objevy získal slavný sklář několik ocenění, a k tomu titul privilegovaného císařského a královského výrobce, opravňující majitele k prodeji skla po celé rakouské monarchii. Došlo i na medaile – stříbrnou mu v roce 1833 udělila Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, zlatou získal v roce 1848. Poslední skářskou firmou, která se v České republice zabývá výrobou červené lazury a která jako jediná zná tajemství výroby lithyalinu, je malé umělecké studio Glassbor CZ, které se snaží uchovat a rozvíjet tyto technologie i pro příští generace. Produkty Glassboru jsou vyhledávány sběrateli, historiky i designéry po celém světě. Jsou součástí muzeí, prestižních sbírek i sakrálních interiérů. Zveme vás, abyste v těchto skleněných artefaktech hledali nejen dokonalé řemeslo, ale také moudrost tradice, sílu lidské vynalézavosti a krásu, která přetrvává věky.